Objednal jsem se několik dní zpátky 2 knížky a jedna z nich se honosí názvem Kizumonogatari. Plánoval jsem ji, kvůli radosti, že existuje překlad nějaké Monogatari věci. Jenže hlavní důvod okamžitého nákupu byl, že je ve slevě a k tomu jsem dostal slevu, protože se mi válela v listu přání. To jsem si pomohl… Co mám dělat teď s ní? Podle běžného postupu konzumace otaku materiálu je řečeno: Anime -> Mango -> Novela. Nemůžu si tak přelouskávat anglická slovíčka. A to pěkně dlouho. Třetí film vyjde v kinech v lednu příštího roku a kdovíkdy se dostanu já k němu. No, jsem ještě neviděl ani první. Prostě nejde, abych si přečetl novelu dřív než anime. Potom se může dostavit zklamání z filmů jelikož „Novela byla lepší“.
written by mJezdec
Zničení sebe sama nedostatkem spánku mi dovolilo vzít tak akorát do ruky novou mangu, ač moc nečtu. Na velmi staré doporučení mi padla do ruky tématika horolezectví. Dokonce jsem měl i informaci, že tím budu žít. Inu, proč ne? Po dvou knihách můžu jen potvrdit tuhle teorii. Pokud někdo chce změnit svůj život, Kokou no Hito to zvládne. Nevěřil bych, jak inspirativní může být lezení po skalách nebo budovách. Dnes jsem se i mlsně zadíval na panelák, kolem kterého, za normálních okolností, jen nepřítomně procházím každý den.
Je zvláštní jak moc mě ta manga strhla, i když děj se zdá přímočarý? Vůbec. Hlavní postava mluví o výstupu na hory s takovým zvrhlým uspokojením, že bych nejraději hned vyrazil do Francie a pořádně tam rozpumpoval svaly. No, realisticky to moc nehrozí, protože žádné bicepsy s vystouplými žílami nemám. Na druhou stranu mám chuť pořád něco dělat. Jen si trošku říkám, jestli si nemám dávkovat ten příběh pomaleji. Například, bych mohl si mohl rozplánovat 17 knih na několik let, abych je nečetl brzy celé znovu. Dostávám z toho neuvěřitelně silný dávky motivace a energie. Škoda, že neexistuje způsob, jak to uchovat a pouštět, jen v případě prokrastinačních chvílí.
written by mJezdec
Už je to delší dobu, co beru festy/cony jen jako srazy. Tenhle už ale hraničí s extrémem. Co potvrzuje mou docházku? Jen jsem se intenzivně podíval na Greka, snažil se prosadit nové meme a tralala na přecpáváním s litím ciderů do sebe, dokud si to obsluha nezapamatuje. Ta si to mimochodem vážně zapamatovala.
Zajímavé bylo, že tam skoro nikdo nebyl. Což potěšilo mou hipsterskou část, na druhou stranu… tam skoro nikdo nebyl. To mě příliš netrápilo a spíš jsem přešel myšlenkami k vlastní lazyfag neúčast na programu. Ne, že by bylo něco strašidelný zaplatit vstup a nebýt tam. Ovšem, pořád mám v sobě trochu zlé dědičné krve, tak mi to nedalo. Nastartoval jsem Twitch a aktuální přednáška dostala čestné místo vedle glutenfree sušenek s trochou toho pomerančového džusu. Standardní výbava pro alkoholem zničený žaludek.
Přednáška byla o asijské tvorbě, kde zmatek vyrovnávalo hafo PV v jazycích, kterým ani zbla nerozumím. Shrnutí: Mohenjo Daro je cool. Výborné bylo, že přednášející slíbil nahození prezentace, což také i splnil. Ale kde je sakra zbytek akce? Videa nikde a další materiály, které jsou s železným pravidlem nahazovány náhodně na kdejakou platformu se taktéž staly pepřem pradávné čínské kultury.
Kdyžuž se to streamuje/nahrává, proč se to rovnou nenahodí někam na mocný internet. Je to pár kliknutí a vyšperkovaná editace stejně nikoho nezajímá. Levných až zadarmo možností je nespočet, tak kde se to seklo?
written by mJezdec
Sangatsu no Lion ve mně vzbuzovalo velké očekávání. Jsem tak rád, že se Shaft pokusil navodit podobnou atmosféru jako je u Hachimitsu to Clover (stejná mangaka). Příběh tohoto díla mi hodně dalo k přemýšlení, což mám na anime rád, a zároveň mě to nahlodalo víc se zajímat se o josei žánr. No žánr, je to spíš zamýšleně cílové publikum. To ovšem může být kompletně jinak v praxi. Zajímavé je, že jako první mě v hlavě naskočil jako příklad My Little Pony: Friendship is Magic. Proto tomu říkám žánr. Hachikuro se soustředí zároveň na několik postav, co se navzájem znají. Osobně mě nejvíce bavilo sledovat vývoj u Yuuty, který se z naivity zkresleného světa kolem sebe přes zmatení z nejednoznačných podnětů postupně seznamuje s realitou.
Sangatsu je zdárný příklad toho, že by správný zažraný otaku neměl skoro nikdy hodnotit celé anime podle prvního dílu. Kromě animace a toho, že jsem vzpomínal na to, jak mi nejdou japonské šachy, bych nemohl říct nějakou věc, co by mě na tom chytla. Zlom u mě nastal až se 3. dílem, kde je kouzelně dovysvětleno jak se kdo poznal a proč se kdo s kým zná. Do té doby jsem pořád přemýšlel, co kromě atmosféry bych měl na tom rád. A teď se celkem těším, jak se budou vyvíjet postavy dál.
Ale stejně je ještě zvláštnější pocit koukat na anime a uvědomit si, že 3 měsíce zpět jsem byl na stejném místě.
written by mJezdec
Až když jsem shlídnul film Hibike! Euphonium, pro příznivce dlouhých názvů s přepisem, který je u nás nenáviděn, protože není chápáno, že fonetický přepis je dobrý akorát pro toho, kdo nepochopil celkem jednoduchý princip výslovnosti a rozdílů v přepisech, „Gekijouban Hibike! Euphonium: Kitauji Koukou Suisougaku Bu e Youkoso“, jsem začal přemýšlet o směrech žánru moe. Pochybuji nyní o svých čárkách ve větě, ale tímhle tempem bych se nedostal nikam, a proto se vrátím k hlavní myšlence.
Po tomto filmu, kde se skoro nic neděje (jedná se hlavně o shrnutí první série), jsem si řekl, zda není v moe nový zajímavý směr. Mimochodem prodloužená scéna pochodu na Sunfestu mě velmi potěšila. Proč si to myslím? Pojďme trochu do minulosti. Významná moe změna se dá datovat od vydání K-on. Sice mám k téhle série celkem dost výhrad, tak nemůžu popřít velký význam tohoto anime. Revolučnost spočívala v tom, že máme roztomilé dívky, co dělají roztomilé věci. Děj, kromě klasického „Senpai příští rok ukončí školu“ se jen velmi těžko hledá. Cíl tam nemáme žádný, zato pokoukáníčka máme požehnaně. Oproti předchozímu vývoji nám vypadla většina scén, které popíraly fyzikální zákony a záležitosti spadající do pubertálního ecchi. Od té chvíle můžeme pozorovat, že s podobnými věcmi (podle mého názoru mnohem lepšími) se roztrhl pytel. Sláva za ně, v myšlenkách sledujíce svůj hrnek z Gochuumon wa Usagi Desu ka?.
Další změnu uvedla v roce 2013, o tři roky později, série Girls und Panzer. Přidali jsme nyní těch dívek mnohem více, ačkoliv se to pořád točí kolem hlavní skupinky. Pořád jsme na škole, stéle chodíme do kroužků a stále jsme roztomilé.
Když vezmeme v potaz, že by mohly opět nastat změny za 3 roky, čili tento rok, co jsem potkali. Když si vezmeme, že moeshit bývá většinou tahounem (pomineme fantasy žánry, které jsou vždy populární), tak mezi protěžované věci se začínají objevovat větší vážnost. Podívej se se na Hibike Euphonium z minulého roku (druhou sérii jsem ještě totiž neviděl). Máme skupinu dívek, ale nejvíce se zabýváme 4 nich. Ačkoliv úplně nejvíc nás zajímají dvě (Kumiko a Reina). Přecejen se s tím líp pracuje a navíc jsou docela pěkný pseudo yuri pár :3 Obdobně konfliktní roli najdeme v Haifuri (Misaki, která nic neřeší a Munetani, která to bere až moc vážně). Zmíněná Kumiko nechce nic řešit a naopak vážná cílevědomá Reiko ji postupně nahlodává v tom, aby brala to, co dělá, smrtelně vážně. Opouštíme tak školní krouže, kde jen pro srandu hrajeme na nástroje a chceme mít cíl, něco v zemi vycházejícího slunce dokázat, někam to dotáhnout. Chceme jít do národní soutěže a bereme to vážně. Roztomilost jde postupně stranou a s ní blahodárné poukáníčko. Jdeme nyní řešit výsledky své práce a vztahy.
Z definice slova moe nemůžeme opustit středoškolské lavice ovšem, když přejdeme k definování moeshitu, tak si můžeme ledasco dovolit. Takže kašlem na věkovou omezenost a máme tu Shirobako a New Game. Neříkám, že nám mizí aktuální skupinkové moeshity popřípadě moeshit s menším obsazením. Zůstává tu s námi úžasné Anne Happy (míň jak 10/10 nemůžu hodnotit) s celou třídou či Pan de Peace s menším komparzem. Přesto, nezačínají nám holky postupně stárnou? Cílevědomě chtějí vytvářet anime či další vydání hry? Můžeme se těšit na více rádobymoe záležitostí ovšem v hávu o něco dospělejšího servisu?
written by mJezdec
|
