Před pár lety jsem dosáhla má lenost takové úrovně, že jsem se přestal zajímat o OST sledovaných sérií popřípadě singly vycházejících anime a přešel na j-pop/anime/otaku rádia. To se mnou zůstává až do současných dnů, jen s mírným okořeněním o ranní Youtube songy při snídani s upřeným zíráním do prázdna. Ano, patřím do prazvlaštní skupiny posluchačů YouTubu. Důvodem je snadnější hledání písní na obsáhlejším webu, než nabídne jiný.
Bohužel, jak dlouho poslouchám rádio, zažil jsem vzestup a pád úžasných rádií jako bylo Anime Classic Radio. To se rozvětvilo na víc kanálů a úroveň původního nápadu klesla. Nebyly už ty zábavné vsuvky s „Zavřete okna, převlékněte se do svého mahou shoujo oblečku a poslouchejte s námi vaše oblíbené songy. Ale neříkejte nám o tom.“ a jiné obdobné. Byla ovšem Retro, Moe, Anime a Anime 2 verze. No, pořád byl obsah dostatečně zajímavý na to, aby se staly stanice hlavním zdrojem hudebního uspokojení. Náš příběh pokračuje. Spojením s jiným rádiovým projektem vše vybudované zaniklo a zbylo jen maličké AR Fukkatsu, které obsahovalo zárodky starého dobrého Anime Classic Radia. Příběh končí přibližně měsíc dva zpět, kdy už ani to nefunguje a téměř všechny relikty mizí ze světa internetů.
Škoda. Zůstávám, tak u ověřených stanic zůstávají od mých počátků. Snad budou napořád.
AnimeNfo Radio (kde se mi skoro nic nelíbí, přesto ho občas poslouchám)
Japan-A-Radio (kde hrají pořád to samé dokola, přesto ho velice rád poslouchám)
70s-90s J-pop Stream (kde hrají melodické pohlazení pro staré Japonce, přestože Japonec nejsem)
Musím říct, že jsem se na Yuri!!! začal koukat z hecu. Ale i v případě Free, musím uznat, že se hecnutí vyplatilo. Obě série jsou na první pohled „gej až za roh“. To ovšem platí pouze v případě, když vytrhneme všechny scény z kontextu a nebudeme vůbec přemýšlet, na co to sakra koukáme. A je to velká škoda. Vezměme si například Free. Dokonalá parodie na série „Jsme holky, co mají kroužek a dělají vše podle léty ověřeného vzoru a všechny máme charaktery podle standardního archetypu“. Když si to člověk uvědomí, tak si užije velkou srandu. Pokud ne, bude ohromně trpět.
Stejný případ je Yuri on Ice. Jestli někdo sledoval krasoruslení (v mém případě to byly 2 evropské mistrovství) a má alespoň trochu ponětí o národní mentalitě Japonců a Rusů, má vyhráno. Užijete si originální série z prostření krasobruslení. A přiznejme si to, kolik sérií o tomhle sportu je? Nyní vysvětlím, proč se tato série bude líbit pouze při splnění těchto dvou podmínek. Jestli je nesplňujete, tak, šup šup, pusťte si komentované záznamy z mistrovství a nastudujte si japonskou a ruskou společnost. Stačí, když vám o tom popovídá někdo, kdo tam skutečně žil.
1. Úžasné krasobruslařské prostředí
Velice hezkým způsobem jste uvedeni k rozhodnutí dvou krasobruslařů, kdy jeden tápe, co dál a druhý se rozhodne, že ho vytáhne ke špičce. Yuuri tak získá trenéra Victora, jež je jeho dlouhodobým vzorem. Vidíme tak, jak dává Yuuri do krasobruslení vše a snaží se pracovat se svou mentalitou velmi šíleným způsobem. Potřebuje to, jinak se nikam nehne a přijdeme taky o děj. Animace na ledě sice jsou místy až trapné, ale jsem rád i za to málo. Animátoři museli při tvorbě solidně trpět, aby tomu dali nějakou úroveň. Navíc, trénink není až tak zdlouhavě podaný, jak bývá u sportovních sérií zvykem. Člověk se tak může těšit na několik představení. Přiznejme si to, krasobruslení je hlavně o hereckém podaní na kluzkém ledě, kde se počítají hlavně skoky a taneční pohyby do rytmu hudby.
2. Národní zábava
Nyní se dostaneme k tomu, proč má Yuri přehnaně fanservisně gej scény. Odpověď: Protože jinak by to nebyla taková sranda. Japonci jsou uzavření za těžkými železnými petlicemi a dostat se k nim bouracím kladivem zní jako jediná efektivní možnost. A přesně o tom je vztah trenéra Victora a Yuuriho. Ruská otevřenost se tak střetává s japonskou neschopností se otevřít lidem spojená s neustálým přemýšlení „co na to ostatní“. Geniálnost těchto střetů najdeme ve scéně, kdy je Victor opilý na dranc a nic neřeší zatímco Yuuri se snaží, aby se fotky nedostali ven. Pochopitelně okořeněné o chlapské objímání. Vše je tak přitažené za vlasy, že se člověk musí smát. A o tom to celé je. Zajímavá parodie na téma kontrastní mentality Japonců a Rusů.
U každého oznámení o převodu mangy/anime do hrané podoby jsem nehorázně skeptický. U oficiálního oznámení Gitsu jsem si tak říkal, že by s tím mohli už vážně přestat. Potom vyšly screeny z filmu a byl jsem částečně nalomený a po dnešním shlídnutí traileru jsem docela příjemně zvědavý. Herecké obsazení mi pořád připadá, ne úplně, vhodný, ale mohlo to vypadat mnohem hůř. To je zatím jediná věc, co jsem po ukázce nezměnil. Vizuální zpracování mi připadá dokonalé. Docela se tak těším příští rok, protože nejen Gits se přidal do skupiny filmů, co budou stát za hřích a vyražení do kina.
Ačkoliv bych s klidným srdcem řekl, jak je Www.Working anime nevhodné na trávení času, pokaždé se těším na další díl. Důvodem ani tak není dokonalost původní Waganaria sérií, ale humor postavený na dvojici Higashida a Miyakoshi. Upozornění, nechci nikomu tohle anime v žádném případě doporučit, protože je to ztráta času. Koukáte na hrozně nudnou sérií s chutí podesáté vylouhované Senchi. Zbývá tak ke konzumaci jen mírně zelená barvička a dva honící se kousky čajových lístků, které si čistou náhodou dostaly do hrnku. Pohled na ně naskýtá velkou zábavu, ale stejně se od nich člověk nemůže odtrhnout.
Higashida mě okamžitě uchvátil svou první hláškou „Nechci pracovat“ a odmítá s tímto humorem povolit. Většina postav je tam jako nepodstatný bonus, bez něhož se dá v klidu žít. Dávají dojem, že pauzu pro oddych jedné z hlavních postav.
Neutuchající stoicismus postupně nahlodává Miyakoshi, jejíž neprostý nezájem o selský rozum mě nedokáže přestat rozchechtávat. Kromě neustálé konfrontace těchto dvou nestojí série za nic. Přesto se těším na každý díl.
Jednou za čas dostanu takovou tu nepopsatelnou nechuť pustit si anime. Ani nevím proč, ale kouknu se, co vychází, a řeknu: „Meh, jdu dělat něco jinýho“. Za poslední dva týdny jsem touto náladou viděl jen pár dílů a šmitec. Inu, tak hurá na hranou tvorbu ne?
U Walking dead jsem zchroustal celou 6. sérii. Začalo to pomalu (nebyl jsem až tak překvapen) pak začali jakžtakž nahlodávat myšlenku dobra a zla (dobrý nápad) a pak to totálně wtf pokazí (zklamání jak blázen). Škoda, mám jinak tuhle záležitost moc moc rád. No, nedá se nic dělat, jdu na 4,5. sérii, aneb druhá část 4. sezóny, Battlestar Galacticy. Ne, prostě ne. Je to pořád horší a horší. Nechápu, proč pokazili tak zajímavé myšlenky rozvinuté v prvních svou sériích. Byl jsem z toho zničen a zatím neschopen dokoukat zbytek. Nezbývalo než se mrknout na film. Když se vezu na sci-fi vlně, vyhrálo to pokračování Dne nezávislosti. Hm, teď nevím. Vážně mám takový štěstí nebo co? Vůbec jsem nedával děj ani humor. Připadalo mi to jako vzít céčkový film, sponzorovaný kdovíkým, ovšem s přidáním áčkových efektů. Mé normalfagování bylo tím naprosto zdecimované.
Krátké putování po neznámých končinách mělo jednu dohru. Dávám si velkou pauzu od intenzivního sledování hrané tvorby a s velkou chutí si jdu užívat anime.
