Musím říct, že jsem se na Yuri!!! začal koukat z hecu. Ale i v případě Free, musím uznat, že se hecnutí vyplatilo. Obě série jsou na první pohled „gej až za roh“. To ovšem platí pouze v případě, když vytrhneme všechny scény z kontextu a nebudeme vůbec přemýšlet, na co to sakra koukáme. A je to velká škoda. Vezměme si například Free. Dokonalá parodie na série „Jsme holky, co mají kroužek a dělají vše podle léty ověřeného vzoru a všechny máme charaktery podle standardního archetypu“. Když si to člověk uvědomí, tak si užije velkou srandu. Pokud ne, bude ohromně trpět.
Stejný případ je Yuri on Ice. Jestli někdo sledoval krasoruslení (v mém případě to byly 2 evropské mistrovství) a má alespoň trochu ponětí o národní mentalitě Japonců a Rusů, má vyhráno. Užijete si originální série z prostření krasobruslení. A přiznejme si to, kolik sérií o tomhle sportu je? Nyní vysvětlím, proč se tato série bude líbit pouze při splnění těchto dvou podmínek. Jestli je nesplňujete, tak, šup šup, pusťte si komentované záznamy z mistrovství a nastudujte si japonskou a ruskou společnost. Stačí, když vám o tom popovídá někdo, kdo tam skutečně žil.
1. Úžasné krasobruslařské prostředí
Velice hezkým způsobem jste uvedeni k rozhodnutí dvou krasobruslařů, kdy jeden tápe, co dál a druhý se rozhodne, že ho vytáhne ke špičce. Yuuri tak získá trenéra Victora, jež je jeho dlouhodobým vzorem. Vidíme tak, jak dává Yuuri do krasobruslení vše a snaží se pracovat se svou mentalitou velmi šíleným způsobem. Potřebuje to, jinak se nikam nehne a přijdeme taky o děj. Animace na ledě sice jsou místy až trapné, ale jsem rád i za to málo. Animátoři museli při tvorbě solidně trpět, aby tomu dali nějakou úroveň. Navíc, trénink není až tak zdlouhavě podaný, jak bývá u sportovních sérií zvykem. Člověk se tak může těšit na několik představení. Přiznejme si to, krasobruslení je hlavně o hereckém podaní na kluzkém ledě, kde se počítají hlavně skoky a taneční pohyby do rytmu hudby.
2. Národní zábava
Nyní se dostaneme k tomu, proč má Yuri přehnaně fanservisně gej scény. Odpověď: Protože jinak by to nebyla taková sranda. Japonci jsou uzavření za těžkými železnými petlicemi a dostat se k nim bouracím kladivem zní jako jediná efektivní možnost. A přesně o tom je vztah trenéra Victora a Yuuriho. Ruská otevřenost se tak střetává s japonskou neschopností se otevřít lidem spojená s neustálým přemýšlení „co na to ostatní“. Geniálnost těchto střetů najdeme ve scéně, kdy je Victor opilý na dranc a nic neřeší zatímco Yuuri se snaží, aby se fotky nedostali ven. Pochopitelně okořeněné o chlapské objímání. Vše je tak přitažené za vlasy, že se člověk musí smát. A o tom to celé je. Zajímavá parodie na téma kontrastní mentality Japonců a Rusů.
written by mJezdec
Ačkoliv bych s klidným srdcem řekl, jak je Www.Working anime nevhodné na trávení času, pokaždé se těším na další díl. Důvodem ani tak není dokonalost původní Waganaria sérií, ale humor postavený na dvojici Higashida a Miyakoshi. Upozornění, nechci nikomu tohle anime v žádném případě doporučit, protože je to ztráta času. Koukáte na hrozně nudnou sérií s chutí podesáté vylouhované Senchi. Zbývá tak ke konzumaci jen mírně zelená barvička a dva honící se kousky čajových lístků, které si čistou náhodou dostaly do hrnku. Pohled na ně naskýtá velkou zábavu, ale stejně se od nich člověk nemůže odtrhnout.
Higashida mě okamžitě uchvátil svou první hláškou „Nechci pracovat“ a odmítá s tímto humorem povolit. Většina postav je tam jako nepodstatný bonus, bez něhož se dá v klidu žít. Dávají dojem, že pauzu pro oddych jedné z hlavních postav.
Neutuchající stoicismus postupně nahlodává Miyakoshi, jejíž neprostý nezájem o selský rozum mě nedokáže přestat rozchechtávat. Kromě neustálé konfrontace těchto dvou nestojí série za nic. Přesto se těším na každý díl.
written by mJezdec
Sangatsu no Lion ve mně vzbuzovalo velké očekávání. Jsem tak rád, že se Shaft pokusil navodit podobnou atmosféru jako je u Hachimitsu to Clover (stejná mangaka). Příběh tohoto díla mi hodně dalo k přemýšlení, což mám na anime rád, a zároveň mě to nahlodalo víc se zajímat se o josei žánr. No žánr, je to spíš zamýšleně cílové publikum. To ovšem může být kompletně jinak v praxi. Zajímavé je, že jako první mě v hlavě naskočil jako příklad My Little Pony: Friendship is Magic. Proto tomu říkám žánr. Hachikuro se soustředí zároveň na několik postav, co se navzájem znají. Osobně mě nejvíce bavilo sledovat vývoj u Yuuty, který se z naivity zkresleného světa kolem sebe přes zmatení z nejednoznačných podnětů postupně seznamuje s realitou.
Sangatsu je zdárný příklad toho, že by správný zažraný otaku neměl skoro nikdy hodnotit celé anime podle prvního dílu. Kromě animace a toho, že jsem vzpomínal na to, jak mi nejdou japonské šachy, bych nemohl říct nějakou věc, co by mě na tom chytla. Zlom u mě nastal až se 3. dílem, kde je kouzelně dovysvětleno jak se kdo poznal a proč se kdo s kým zná. Do té doby jsem pořád přemýšlel, co kromě atmosféry bych měl na tom rád. A teď se celkem těším, jak se budou vyvíjet postavy dál.
Ale stejně je ještě zvláštnější pocit koukat na anime a uvědomit si, že 3 měsíce zpět jsem byl na stejném místě.
written by mJezdec
Až když jsem shlídnul film Hibike! Euphonium, pro příznivce dlouhých názvů s přepisem, který je u nás nenáviděn, protože není chápáno, že fonetický přepis je dobrý akorát pro toho, kdo nepochopil celkem jednoduchý princip výslovnosti a rozdílů v přepisech, „Gekijouban Hibike! Euphonium: Kitauji Koukou Suisougaku Bu e Youkoso“, jsem začal přemýšlet o směrech žánru moe. Pochybuji nyní o svých čárkách ve větě, ale tímhle tempem bych se nedostal nikam, a proto se vrátím k hlavní myšlence.
Po tomto filmu, kde se skoro nic neděje (jedná se hlavně o shrnutí první série), jsem si řekl, zda není v moe nový zajímavý směr. Mimochodem prodloužená scéna pochodu na Sunfestu mě velmi potěšila. Proč si to myslím? Pojďme trochu do minulosti. Významná moe změna se dá datovat od vydání K-on. Sice mám k téhle série celkem dost výhrad, tak nemůžu popřít velký význam tohoto anime. Revolučnost spočívala v tom, že máme roztomilé dívky, co dělají roztomilé věci. Děj, kromě klasického „Senpai příští rok ukončí školu“ se jen velmi těžko hledá. Cíl tam nemáme žádný, zato pokoukáníčka máme požehnaně. Oproti předchozímu vývoji nám vypadla většina scén, které popíraly fyzikální zákony a záležitosti spadající do pubertálního ecchi. Od té chvíle můžeme pozorovat, že s podobnými věcmi (podle mého názoru mnohem lepšími) se roztrhl pytel. Sláva za ně, v myšlenkách sledujíce svůj hrnek z Gochuumon wa Usagi Desu ka?.
Další změnu uvedla v roce 2013, o tři roky později, série Girls und Panzer. Přidali jsme nyní těch dívek mnohem více, ačkoliv se to pořád točí kolem hlavní skupinky. Pořád jsme na škole, stéle chodíme do kroužků a stále jsme roztomilé.
Když vezmeme v potaz, že by mohly opět nastat změny za 3 roky, čili tento rok, co jsem potkali. Když si vezmeme, že moeshit bývá většinou tahounem (pomineme fantasy žánry, které jsou vždy populární), tak mezi protěžované věci se začínají objevovat větší vážnost. Podívej se se na Hibike Euphonium z minulého roku (druhou sérii jsem ještě totiž neviděl). Máme skupinu dívek, ale nejvíce se zabýváme 4 nich. Ačkoliv úplně nejvíc nás zajímají dvě (Kumiko a Reina). Přecejen se s tím líp pracuje a navíc jsou docela pěkný pseudo yuri pár :3 Obdobně konfliktní roli najdeme v Haifuri (Misaki, která nic neřeší a Munetani, která to bere až moc vážně). Zmíněná Kumiko nechce nic řešit a naopak vážná cílevědomá Reiko ji postupně nahlodává v tom, aby brala to, co dělá, smrtelně vážně. Opouštíme tak školní krouže, kde jen pro srandu hrajeme na nástroje a chceme mít cíl, něco v zemi vycházejícího slunce dokázat, někam to dotáhnout. Chceme jít do národní soutěže a bereme to vážně. Roztomilost jde postupně stranou a s ní blahodárné poukáníčko. Jdeme nyní řešit výsledky své práce a vztahy.
Z definice slova moe nemůžeme opustit středoškolské lavice ovšem, když přejdeme k definování moeshitu, tak si můžeme ledasco dovolit. Takže kašlem na věkovou omezenost a máme tu Shirobako a New Game. Neříkám, že nám mizí aktuální skupinkové moeshity popřípadě moeshit s menším obsazením. Zůstává tu s námi úžasné Anne Happy (míň jak 10/10 nemůžu hodnotit) s celou třídou či Pan de Peace s menším komparzem. Přesto, nezačínají nám holky postupně stárnou? Cílevědomě chtějí vytvářet anime či další vydání hry? Můžeme se těšit na více rádobymoe záležitostí ovšem v hávu o něco dospělejšího servisu?
written by mJezdec
Uběhlo už hodně moc času, co jsem vážně něco dělal. Abych zaplnil celkem dost dlouhou časovou mezeru, dovolil bych si přidat shrnutí předchozího dílu.
Stále sjíždím kde co, hlavně, když je to animovaný. Nejvíce pochopitelně vycházející anime. Od určitého množství se už člověk pohybuje primárně v novinkách. Hranice mé nenávratnosti se už blíží dvoutisícovce. Koukám, že aktuálně mám za sebou zhlédnutých 1939 kousků. Tudíž asi všichni chápeme, proč se o tom nebudu teď přespříliš rozepisovat. Ale odhaduju, že o tom bude hlavně následující blogování. Možná k tomu přidám nějaký moudra o tom, jak je vážně divný být otaku, s krátkými přestávkami, 11. rokem. Což mi připomíná, jak starý se cítím. Čekám, kdy vytáhnu hůl ze skříně, nasadím čepici a budu před barákem drobit bezlepkovou housku holubům, které se nevyskytují na tomto kontinentě.
Mangy stále čtu jen okrajově, takže to nestojí moc za zmínění. Až na titul Aoi Hana a Watamote. První titul vnucuji každýmu yurifagovi. Celý příběh jde shrnout do procítěného ahwwwwww. Watamote je celkem jasné proč. Mám rád příběhy o sociálních vyvrhelích. Dokážu se do toho z nějakého důvodu vcítit.
O novelách spíš blbě mluvím, než že bych nějaký extra četl. Ale konečně se můžu pochlubit s přečtením Haruhi novel. Nerad bych to rozebíral, protože bych na 100% skončil u spoilování. Slíbil jsem si, že dnes nebudu trollit. Nechám si to na příště.
A nejdůležitější bod, spíš pro mě, je… Konečně jsem byl v Japonsku a viděl školu Haruhi :3 Nepopsatelný zážitek. Před dvěma měsíci ale zábava na mé vysněné dovolené měsícem skončila a s ní začalo krásné období japonských depresí. Teď jsem se trochu uklidnil, tak snad už nejsem tak přezrále hořkej.
Fansubování je spíš moje přání, než že bych mohl říct „jasně, za týden/měsíc něco vydám“. Pokusím ho vyplnit co nejdřív dokážu. Pardon, ale jsem jen jeden velice specifický otaku, nic míň.
Musím přidat nějakou záhadnou informaci, kterou pochopí maximálně 10 lidí: Jop existuje a je to hnusně zbastlený, teď jsem na to kašlal a celkem se tlačím do toho, aby to vymyslel o něco víc inteligentně.
written by mJezdec
|
