Zničení sebe sama nedostatkem spánku mi dovolilo vzít tak akorát do ruky novou mangu, ač moc nečtu. Na velmi staré doporučení mi padla do ruky tématika horolezectví. Dokonce jsem měl i informaci, že tím budu žít. Inu, proč ne? Po dvou knihách můžu jen potvrdit tuhle teorii. Pokud někdo chce změnit svůj život, Kokou no Hito to zvládne. Nevěřil bych, jak inspirativní může být lezení po skalách nebo budovách. Dnes jsem se i mlsně zadíval na panelák, kolem kterého, za normálních okolností, jen nepřítomně procházím každý den.
Je zvláštní jak moc mě ta manga strhla, i když děj se zdá přímočarý? Vůbec. Hlavní postava mluví o výstupu na hory s takovým zvrhlým uspokojením, že bych nejraději hned vyrazil do Francie a pořádně tam rozpumpoval svaly. No, realisticky to moc nehrozí, protože žádné bicepsy s vystouplými žílami nemám. Na druhou stranu mám chuť pořád něco dělat. Jen si trošku říkám, jestli si nemám dávkovat ten příběh pomaleji. Například, bych mohl si mohl rozplánovat 17 knih na několik let, abych je nečetl brzy celé znovu. Dostávám z toho neuvěřitelně silný dávky motivace a energie. Škoda, že neexistuje způsob, jak to uchovat a pouštět, jen v případě prokrastinačních chvílí.
written by mJezdec
Uběhlo už hodně moc času, co jsem vážně něco dělal. Abych zaplnil celkem dost dlouhou časovou mezeru, dovolil bych si přidat shrnutí předchozího dílu.
Stále sjíždím kde co, hlavně, když je to animovaný. Nejvíce pochopitelně vycházející anime. Od určitého množství se už člověk pohybuje primárně v novinkách. Hranice mé nenávratnosti se už blíží dvoutisícovce. Koukám, že aktuálně mám za sebou zhlédnutých 1939 kousků. Tudíž asi všichni chápeme, proč se o tom nebudu teď přespříliš rozepisovat. Ale odhaduju, že o tom bude hlavně následující blogování. Možná k tomu přidám nějaký moudra o tom, jak je vážně divný být otaku, s krátkými přestávkami, 11. rokem. Což mi připomíná, jak starý se cítím. Čekám, kdy vytáhnu hůl ze skříně, nasadím čepici a budu před barákem drobit bezlepkovou housku holubům, které se nevyskytují na tomto kontinentě.
Mangy stále čtu jen okrajově, takže to nestojí moc za zmínění. Až na titul Aoi Hana a Watamote. První titul vnucuji každýmu yurifagovi. Celý příběh jde shrnout do procítěného ahwwwwww. Watamote je celkem jasné proč. Mám rád příběhy o sociálních vyvrhelích. Dokážu se do toho z nějakého důvodu vcítit.
O novelách spíš blbě mluvím, než že bych nějaký extra četl. Ale konečně se můžu pochlubit s přečtením Haruhi novel. Nerad bych to rozebíral, protože bych na 100% skončil u spoilování. Slíbil jsem si, že dnes nebudu trollit. Nechám si to na příště.
A nejdůležitější bod, spíš pro mě, je… Konečně jsem byl v Japonsku a viděl školu Haruhi :3 Nepopsatelný zážitek. Před dvěma měsíci ale zábava na mé vysněné dovolené měsícem skončila a s ní začalo krásné období japonských depresí. Teď jsem se trochu uklidnil, tak snad už nejsem tak přezrále hořkej.
Fansubování je spíš moje přání, než že bych mohl říct „jasně, za týden/měsíc něco vydám“. Pokusím ho vyplnit co nejdřív dokážu. Pardon, ale jsem jen jeden velice specifický otaku, nic míň.
Musím přidat nějakou záhadnou informaci, kterou pochopí maximálně 10 lidí: Jop existuje a je to hnusně zbastlený, teď jsem na to kašlal a celkem se tlačím do toho, aby to vymyslel o něco víc inteligentně.
written by mJezdec
Na webu se rozjela kampaň, že jsem mimo sféru otačení, ale opak je pravdou. Otačil jsem možná až moc, přečetl jsem No Bra v kuse. A tak nějak mě napadlo napsat o tomto důvodu, proč jsem byl mimo kontakt. Ale proč bych měl kompletně psát o nějaké manze? A ještě k tomu s cross prvkem? Ti, kteří si to chtějí přečíst, to přece nebudou číst. A ti, kteří to nechtějí číst kompletní prozrazení děje… Ještě, že mě tyhle otázky tak nějak neberou.
Jak jsem se vůbec k takové manze dostal? Netuším, ale mám podezření, že v tom má prsty Kaichuu a zuřivě-zběsilé klikání. Takže jsem tak nějak začal číst No Bra bez špetky tušení, co z toho bude, ale tak nějak jsem se těšil na dobrou komedii. A v tom jsem se z části v podstatě nemýlil. Většinu času při čtení jsem se smál, takže jsem si neuvědomil, že je několik hodin fuč a já jsem u konce. Čímž u mě čtení nekončí, protože pak nastává oblíbený efekt zjištění, co jsem to vlastně přečetl. Polovina mangy byla jasná sranda a nebylo potřebný to ani brát vážně. Hlavně vtipně podané myšlenky Masata (málem jsem zapomněl, jak se jmenuje, prostě to byl Ma-kun) nad polemikou, kam až to zajde, když mu připadá Yuki tak no… hezká/hezký. Jeho zkřivené obličeje hrůzy smíšené kdoví s čím mi připomněly Onizuku z GTO. Mimochodem Masato je Ma-kun, protože Yuki je do Maa-kun blázen už od školky. Takže mu pořád říká Ma-kun. Yuki se k němu přistěhuje, protože je to jeho kamarád ze školky a domluvili to Masatovi rodiče. Čímž právě začíná kolotoč komediálních scén o tom, že Yuki je jedna ze dvou nejhezčích holek na škole. To je zhruba všechno k ději a pak přichází pár zvratů. Ty jsem tak nějak nečekal. Čekal jsem od No Bra jen komedii. Ale to bych přišel jaksi o ten ai žánr. A zamyšlením kam přesně tohle zařadit. Yuki si zaslouží speciální kategorii, stejně jako Hideyoshi, ne? A kdo si to nemyslí, ten si zaslouží potupný flame.
Zpátky k manze. Vztah mezi Yuki a Masatem se začal, až do poloviny čtení, nějak stupňovat až jsem si po pár panelech uvědomil, že vlastně čtu cross-ai (nikdo tenhle termín nepoužívá, prostě jsem si ho vymyslel pro osobní potřebu). Čili mám za sebou první zvrat žánru a první změnu Masata od „velké otázky“ k „tak to hold je“. Takže manga jaksi nabrala vážnější rychlost. K tomu ještě Masato spolu se zvrhlou kamarádkou Yuki, která přinesla trochu něco z jiných soudků, zjistili, že Masato není ten bájný Ma-kun, kterého Yuki hledala. A Masato se rozhodne tuhle skutečnost zatajit, protože chce s Yuki zůstat navždy. Tím se utla část s přemýšlením nad věčnou trap otázkou. Na Sankaku to už vyřešili, ale ten názor je potřeba číst v originále, aby to mělo ty správné souvislosti.
 Ale chvíli po tom jsem přestal Masata brát v kladném světle. Začal mi šíleně připomínat Makota ze School Days. A přemýšlel jsem, jestli bude dostatečné, aby Masato skončil stejně jako Makoto. Ne, nestačilo, měl by víc trpět. Masato začal hrát trojúhelník a přidala se tak další postava. Jedna ze dvou nejhezčích holek na škole. Ta druhá je právě Yuki. Masato tak dostal další otázku zda on nebo ona. Do toho se zapletla otravná učitelka, co chlastá a dělá děsný maras a celkově tam jen prudí. Je děsně otravná, ale přinesla další zvrat. V rámci souvislostí se Yuki přiznal před celou školou, že je kluk. To mělo za následek, že musel vzít za vděk klukovskou uniformou, kterou tak nenávidí. K tomu se vztahuje pěkný příběh z minulosti Yuki. Jako malému ho nebrali jako kluka, což mělo za následek vytvoření dokonalé Yamato Nadeshiko, kterou by chtěl každý. To je podle mě hlavní příjemně podlé kouzlo Yuki. Masato se, ve chvíli přeměny Yuki zpět na kluka, zachoval dobře/špatně. Začal hledat způsob jak Yuki pomoct, aby mohl vzít na sebe opět dívčí podobu. Když jsem u té klučičí podoby. Celou dobu jsem přemýšlel, zda je to vážně kluk. Sice tam byl papír, který to tvrdil, ale… Byl to jen pouhý papír, ne? Tohle dilema právě rozsekla záchodové scéna, která silně připomněla Koko wa Greenwood. To bych taky mohl někdy dočíst. Musím ale uznat, že Yuki se choval jako celkem hustej kluk. Takže jsem přemýšlel, jestli je lepší Ta Yuki nebo Ten Yuki. Yuki to prostě sluší tak nebo tak. Takový podraz na čtenáře. A Masatovo dobré/špatné chování pokročilo dál. Čímž se děj a manga téměř uzavírá. Řekne velké přiznání, že on není Ma-kun, ale je to holka se kterou chodí. Čekal jsem nějakou extra drama scénu, ale použil se standardní teze s happy koncem. Všichni se udobří a otázka kolem Yuki, který konečně může mít dívčí uniformu je otevřená.
Celkově No Bra beru jako hodně dobrou mangu s cross tématem. I když mi připadá téma posunu vztahu nedotažené. Jako komedie ze začátku to bylo super a nebyl důvod brát tuhle mangu vážně. Ale po těch zvratech tak nějak netuším, kam děj v podstatě mířil. Z Yuki se stal kluk a zase zpátky. A Masato začal žít normální středoškolský život. Asi prostě nemám rád, když zjistím, že v podstatě se to nikam extra nehlo.
A nějakou aktuální souvislost nakonec by to chtělo. Budou hrdí otaci stále hrdí až budou polemizovat nad velkou otázkou?
written by mJezdec
Tuhle mangu čtu hodně dlouho. Je to první manga, kterou jsem začal vážně číst a kupodivu ještě stále neskončila. K dnešnímu dnu mám za sebou již 114 kapitol, což je 23 knížek. A tak nějak se to tomu slavnému konci neblíží. Alespoň autor to nedává moc najevo. Ale zpátky k úvodu. Pastel jsem začal číst z čiré zvědavosti a tak nějak začal zkoušet kouzlo mangy při dlouhých parných letních dnech. Přitom děj je nadmíru prostý. Kluk Mugi, jeden z mála charakterů, co si pamatuju, bydlí sám, jelikož jeho otec není zrovna zodpovědným otcem. Běhá kdo ví kde a zjeví se kdo ví kdy a dělá kdo ví co. Mugi umí vařit a je stydlivý. Ano ten popis myslím zcela vážně, nic víc se k němu nedá říct. Začátek jeho příběhu, který se odvíjí v manze, začíná rozchodem Mugiho s holkou, co jede do jiného města. Celkem neklasický začátek romantiky. Ale brzy potká Yuu, do které se na první pohled zamiluje. Samozřejmě, že jí nic neřekne, protože je stydlivý. Ale co se nestane, Yuu se stane jeho spolubydlící a přivede do děje svou sestru. A pak nastává nehorázný kolotoč zmatků. Oboustranného zmatku. Jak dějového, tak mého.
Naštěstí tuto mangu čtu dlouho, takže po kouskách. Řekl bych, že je to nejspíš i dobře. Celkem často se tam opakují určité scénky. Ale k těm později. Jak jsem už napsal, jde o romanci a to s velkým obsazením. Někdy mi připadá, že každé dvě kapitoly se zjeví jedna ženská/dívčí postava, která tam dosud nebyla a později se na pár stránkách zjeví znovu. To je pěkné, že tam máme živo, ale má to dvě nevýhody. Za prvé, absolutně si nepamatuju, kdo je kdo. Ani jména ani vzhled, protože nějak záhadně mění odstíny vlasů a když použijí paruky, tak je to můj konec. Druhá nevýhoda je, že děj se nikam nehýbe. Děj, no přesněji vztah mezi Mugim a Yuu. Děj je totiž jen volné plynutí času. I když tuto mangu, rád čtu, přecejen dává děj spíše zpátečku, než aby se posunul o dva metry vpřed a to, ať člověk chce nebo nechce, časem to začne vadit.
Jak jsem už psal, jakýmsi způsobem mě tato dlouhá manga, kde se nic neděje, chytla. Nejspíš to bude osudy lidí, kterých je tam neustále dost. A když nějaký chybí, tak věřím, že se zjeví. Postavy mi připadají realistické, i když komika je místy dosti mimo meze lidských schopností. Postup však nezpomalují pouze přicházející postavy, které navazují většinou náladu žárlivosti Yuu k Mugimu nebo Mugiho k Yuu, ale i jakési nepochopitelně podobné scénky. Třeba každý večer se večeří večeře, kterou uvaří Mugi a všichni říkají, jak je dobrá a jak je super, že Mugi otročí ve vlastním domě a servíruje pochoutky holkám, které jsou k němu chladné a drzé. By mě zajímalo, kdo by to vydržel tak nehorázně dlouho jako on. Další podivností je (no možná není, asi je to kulturní zvyk), že každý kdo přijde k Mugimu na návštěvu se hned řídí do sprchy. Trochu to dává dojem, jako kdyby byl jediný v okolí se sprchou.
Tato manga mě přesto pořád jakýmsi způsobem bere. Což je veliké plus, protože celkově moc mangu nečtu. Nevím zda doporučit tuto mangu nebo ne. Řekl bych, že je to pro specifickou skupinu málo čtoucích lidí, co prožívají horké dlouhé léto s ledovým pitím a vědomím, že tato manga je o ničem, ale je čtivá.
written by mJezdec
|
