[mJezdec]

Už je to pět let, co se u jedno anime na jednom festu probudila má touha po jeho kompletním shlédnutí.  A od té doby se to se mnou veze. Celé dny věnované všemu co začíná na „a“ přičemž jsem se možná tak mírně pohl k „c“. Ale nebudu tady mluvit o celých pěti letech, to by bylo na knihu. I když i to mě napadlo, ale kdo se má s tím psát a vymýšlet si pseudonym. V pátém roce jsem změnil pojetí koukání, což bylo na jednu stranu zajímavá zkušenost, avšak každá věc má i tu druhou temnou stránku.

V pátém otaku roce jsem se rozhodl, že budu sledovat hlavně vycházející novinky. S tím jsem vlastně začal už tak nějak nějak dřív, ale teď to mělo nejvyšší prioritu. Vynechával jsem věci, které mě žánrově vůbec nezaujaly ani z jednoho procenta a pokračováníčka něčeho, co ani nevím, že existuje. Ze začátku to byla sranda, ale pak jsem to nějak přepískl a těžce nestíhal. K tomu se zjevilo znechucení. Hodně jsem se místy divil tomu, na co to koukám a na co to lidi koukají. Ty největší propadáky s dírama jak ementál byly většinou nejlépe hodnoceny a čím více nesouvisejících scén, tím lepší. Tenhle trend se projevil u více anime, než bylo pro normální rozum snesitelné. To mělo za následek mé silné rozhořčení a celkově tenhle rok hodnotím více záporně než kladně, i když několik věcí bylo na luxusní úrovni.  Přesto mi vycházím tak jedno dvě dobré anime na měsíc, což se mi zdá jako hodně špatný poměr.

Hlavní nevýhoda, těch věcí, co mě nebraly, byla absence děje nebo jeho silné nesrovnalosti. To mě vedlo až k neprostému znechucení a zoufalství z toho, že nemám tušení o co tam vlastně jde. Ukázkové je v tom Sora no Oto. Námětem velmi zajímavé, ale pak jen „Cože? COŽE?“. Jinými slovy, pro animaci na to koukat nebudu. A o ději odmítám přemýšlet, ten konec je totálně mimo. Dále byly mraky komedií. Komedie mám rád, moc rád, ale když je toho přespříliš, tak to člověka přestane bavit. Vtipy i náměty mnohdy byly originální, ale nějak si teď ani Arakawu neužívám. Avšak i ty dobré kousky moc potěšily. Třeba Baka to test bylo geniální. Vtipy na téma blbci potřebují blbou taktiku nebo jak mít nekonečné množství jídla z jedné čínské polívky mě dostávaly pod stůl. A objevil se celkem početný zástup doplňkových oad či ova, říkejte si tomu jak chcete, k mangám. Asi nejvíc vypíchnu xxxHoLiC Rou, které jsem si užil, i když nečtu mangu a beru to jako největší zajímavost celého roku. Z filmů nejde zapomenout na Bungaku shoujo. Naprosto úžasný a přitom to nejde vůbec popsat. To člověk musí vidět, do slov to nejde převést.

Jak jsem psal, temná strana mince je, že většina byla vážně ne moc zajímavá díky všemu tomu, co jsem řekl. Shrnutě: slabý až žádný děj a moc komedií. Nějak jsem potom neměl ani chuť koukat na anime a dokonce jsem i četl mangy. Takže jsem si podíval i na nějaký ten oldschool v neodolatelném rozlišení 4:3 a hrozně špatné kvalitě. A musím se přiznat, já tu špatnou kvalitu žeru. K čemu mi je super truper animace, když to je o ničem. Chybí tomu to „kouzlo anime“. Což jsem nejvíce poznal na dvou anime. K těm později Protože musím ještě říct, že jsem konečně po více jak třech letech viděl celý School Rumble. Nebylo to špatné, ale chybělo tam to „waaa“. Nenašel jsem v tom 8. dimenzi 2D světa, takže jo, bylo to takový no, ve výsledku trochu táhnoucí k průměrnosti, i když oceňuju propracovanost této rabu komedie. Ale když na to člověk čekal tak dlouho, tak těžce přeceňoval. Zpátky ke dvoum oldschoolům (no fuj, co jsem to zas napsal). O obou jsem už psal. Jedná se o Miyuki a H2. Obě dvě anime mi ukázaly, že tyhle starší kousky jsou přitažlivé ve svém chytlavém provedení. Miluju ty jemné vtipy a narážky a postupné odhalování děje a mnohoúhelníků. Vidím tam, jak se postupně vyvíjí postavy a jak se díly táhne nenápadný děj, který někam směřuje. Ke konci mám tak pocit, že nechci, aby to skončilo. A mám touhu si to někdy zase pustit. To mi tak nějak u současných anime chybí.

written by mJezdec